Některým lidem se stává, že se setkají poprvé s nějakým člověkem, a přitom mají pocit, že se odněkud znají. Nebo mají zážitek, který je hluboce rozruší, ani pořádně neví proč. Anebo přijdou poprvé na nějaké místo, ale mají pocit, že už zde byli někdy dříve. Může to být deja vu nebo vzpomínka na události minulého života. V případě, že jste studenti kartografie, může být však vysvětlení úplně jiné.
Nedávno jsem měl možnost chvíli pobýt na chalupě rodičů naší kamarádky Lindy. Nachází se uprostřed brdských lesů, v krajině roztodivných skalních útvarů a táhlých kopců.
Už při cestě vlakem mi pohledy na názvy zastávek a stanic dávají znát, že přijíždím do míst ne až tak neznámých. Z konečné vlakové zastávky na chalupu mě odváží svým autem pan Zajíček, se kterým brzy nacházím společnou řeč. Poté, co si ujasníme názvy všech vrcholků okolo nás, už pouze upravuji údaje pana Zajíčka o jejich nadmořské výšce. Jen tak pro sebe s nemalou přesností odhaduji délku cesty, která nás dělí od chaty. Drobné zvláštnosti v terénu mě už pouze utvrzují o správnosti mojí mentální mapy.
Tak to zkrátka dopadá, když po celý jeden semestr cvičíte kartografické dovednosti na malém výřezu mapy, shodou okolností se středočeskými Brdy a rekreační chalupou rodiny Zajíčků.
Jesen - listopad 2004