Otázka proč chránit životní prostředí je asi stejně scestná, jako ptát se proč usilovat o spokojený život, proč milovat vlastní rodiče a partnera, proč nenarazit autem do stromu, nebo proč nehodit naši výplatu do kanálu. To, že se spousta lidí v dnešní době chová jinak, než nám radí náš selský rozum, jen dokazuje, že je s naší společností něco v nepořádku.
V minulém století se v Americe používalo k určení, je-li člověk psychicky zdráv, jednoduchého pokusu. Pozorovaný člověk se zavřel do místnosti s kohoutkem, ze kterého tekla voda a dal se mu k dispozici kýbl s hadrem. Pokud se jedinec jal vytírat vodu, tekoucí z kohoutku, byl označen za nemocného, pokud zastavil kohoutek, byl zdravý. Kdybychom měli uplatnit tento pokus na situaci, v níž se nyní nachází naše „vyspělá“ společnost, měli bychom si přiznat, že psychicky zdravých lidí je na zemi opravdu mizivě málo.
Když člověk vymyslel auto, po nějaké době si všiml, že z nedostatku pohybu ztloustl. To by nebyla až taková katastrofa, kdyby se ohlédl a zeptal se sám sebe: Proč tomu tak je, co k tomu vedlo? Namísto toho jsme vymysleli posilovny, a tak má dnes moderní člověk skvělou možnost platit za jízdu na kole, které ho nikam nedoveze.
Strach z bakterií a mikrobů (vpálený do našeho podvědomí prostřednictvím všudypřítomných reklam), které jsou životně důležité pro správné fungování našeho těla nás dohnal do stavu sterilní společnosti, kde cokoliv, co není desinfikované, je špatné. Nyní se přichází na to, že i tato cesta je špatná a tak někteří lékaři v západních zemích doporučují dětem aby chodily do lesa, sahaly na zem a strkaly si prsty do pusy, aby si opět přivykly na podmínky podobnější přirozeným.
Pokus s puštěným kohoutkem a vytíráním vody je podobný českému přirovnání člověka sedícího na stromě a řezajícího si pod sebou větev. Jsem si naprosto jist, že větev už je v dnešní době dávno uřezaná a před pádem ji drží ve vzduchu chatrná konstrukce, kterou si člověk postavil, aby držela větev na svém místě a nespadla. Tato konstrukce však potřebuje pravidelné opravy a údržbu a s omezenými zdroji, které je možné nalézt na naší zemi se nám dříve či později stejně zhroutí pod rukama a bude následovat pád, o kterém nikdo neví, zda-li to nebude pád celého lidstva.
Proč tedy chránit životní prostředí? Aby se naše „levitující“ větev co nejdéle vznášela vedle stromu, ze kterého byla kdysi uřezaná a my na ni mohli poklidně sedět.
Jesen - červenec 2004