…já a běhat?! To snad ne. Můj ŽIVOTNÍ NEPŘÍTEL jménem BĚH se mě snaží zastihnout v tak krásné chvíli jako je právě tahle! Michauko, že to není pravda. Je! Má role pomocníka stopera skončila ještě dřív, než jsem se do ní pořádně stačila vžít a najednou jsem se ocitla na druhé straně – v roli uříceného závodníka, který se ze všech sil snaží co nejrychleji doběhnout za pomyslnou startovní pásku a předat štafetu svému „stájovému kolegovi“. Teď jen čekám než se Michal přiřítí z kopce, abych pro změnu mohla vystartovat já a vydat se do hlubin lesa. Ještě dnes ráno jsem ten les obdivovala pro jeho klid, krásu a mírumilovnost, ale teď, když mi při běhu odkrývá všechny své zákoutí a nástrahy v podobě větví, které se pletou pod nohy a strmých kopců při jejichž zdolávání mi rychle ubývají síly, si uvědomuju jak hluboce jsem se mýlila. Ale právě se blížím k cíli, kde se připravuje Míša na další okruh. Ještě mě čeká jeden „zkopec“ plný bahna a najednou mě dělí od chvilky odpočinku jen pouhé plácnutí jako náznak předání štafety. Sníst piškotek, napsat hezký vzkaz Míšovi a běžím nanovo. Po pár okruzích ale zjišťuju, že čím dýl běhám, tím víc energie mám. To popírá všechno, co jsem si dosud o běhání myslela tj.vyčerpávající a nezáživný! Při posledním kole si připadám líp než na začátku. Ale když se na úplném konci zastavím a snažím se popadnout dech, všechno to na mě padá. Proto si raději lehnu. Je to příjemný pocit cítít jak se vám po chvilce pomalu vrací energie a vy se můžete opět hýbat! Mám radost sama ze sebe, protože jsem to dokázala. Doběhla jsem BĚH …
Jesen - listopad 2003