Vyzvedl mě "Brňák",
přivezl mě "Pražák".
Už mě vítá, Stověžatá.
Otvírá mi svoji náruč,
však možná, že mě nezná líp,
nežli dálný Jeseník.
Ale ne! Ty Snění!
- probudím se znenadání.
Vždyť o dvě stanice jsem přejela.
Přitom v zádech cítím pohledy,
které patří bláznovi.
Ale ne! Ty vzpomínání!
- teď značku jsem skoro srazila.
Dál pokračuji bez nehody,
dívám se na Vyšehrad.
Na lavičku jsem si sedla,
abych si kozí sýr snědla.
Ale ano! . . . Ty Vzpomínání.
(Dodatek:
Přisedl si kamarád,
dala jsem mu ochutnat.
A hádejte,co teď dělám.
Agituji.)
(Jesen - červenec 2004)
Polní cesta jdoucí lánem košťálové zeleniny
pro ní cestou hledám zdůvodnění svojí vinny.
Na konci cesty kostelíček vesele malovaný
sladší než med může být jen perník z lásky darovaný.
I jarní sníh dokáže zchladit rozžhavený kámen
i jarním láskám, srdce srdcím mává ámen.
V království ledňáčka znám louku sytě zelenou
pod srázem v záhybu meandru plácek pro dva - plážku kamennou.
Černá lyska - sem tam bílá, moták pochop, jiní dravci
jak jsme trapní, Bože, my dva - nelétavci.
(Jesen - březen 2004)